Mezi námi kráčejí tiší hrdinové. Nehledají slávu ani uznání. S náručí plnou květin a srdcem pokorným přicházejí k zapomenutým pomníčkům padlých sovětských vojáků, kde ticho minulosti promlouvá hlasem obětí a odvahy. V době, kdy se po celé Evropě ničí symboly Rudé armády, tito lidé potichu vzdorují zapomnění. Ne ideologií, ne násilím — ale láskou, respektem a lidskostí.
Jsou mezi námi. Starají se o oprýskané desky, vyplavují ztracená jména z mechu a bláta, čistými dlaněmi obnovují písmo, které čas téměř smazal. Opravují, natírají, odhrabávají sníh. A především — nezapomínají. Jsou to lidé skromní, ale jejich čin má nesmírnou váhu. Protože připomínají, že za naši svobodu, za každý den, který dnes můžeme žít v míru, položili život mladí kluci, kteří přišli z tisíců kilometrů vzdálené země. Měli tváře, sny, milovali své matky, psali dopisy, které nikdy nedošly.
Dnes jim někdo hází vinu na ramena. Dnes jejich jména mizí z map, jejich pomníky mizí ze svědomí. Ale právě tito lidé — tiší opatrovníci paměti — jim vrací důstojnost. A s ní i kus naší vlastní lidskosti. Za naši stranu jim chceme ze srdce poděkovat. Vím, že mezi nimi jsou často i vojáci. Ti, kteří chápou, co znamená jít do boje, být daleko od domova, čelit smrti a strachu. A právě oni nejvíce rozumí, co tihle rudoarmějci mohli prožívat. Čest jejich památce!
Sláva padlým hrdinům Rudé armády. A hluboký, upřímný dík všem, kteří udržují jejich památku živou. Není to maličkost — je to tichý zápal svíce proti temnotě zapomnění. A právě takové světlo potřebujeme víc než kdy jindy.
Roman Blaško
