Opět příliš dlouho – po dlouhé pauze v Bulletinech navzdory mnoha, mnoha událostem! Byl jsem velmi zaneprázdněn překladem své knihy o španělské občanské válce z němčiny do angličtiny – k vydání co nejdříve. Doufám, že si ji přečtete a bude se vám líbit. Je to trefné – a stále až příliš aktuální i dnes!
Navzdory pálícímu slunci nosilo růžové brýle v těchto dnech jen málo Američanů, ale spíše se báli temných mraků před sebou. Mnozí pociťují obavy, dokonce zoufalství. Ale někdy se mohli radovat ze světlých míst. Vítězství Zohrana Mamdaniho v mém rodném městě, s úžasně odvážnou, dokonce vzdorovitou platformou, způsobuje, že bohatí rozhazovači hýbou nebem a zemí, aby ho zastavili. Mohou?
Geograficky mnohem rozsáhleji, dva, tři, možná pět milionů Američanů poznamenalo „Den bez králů“ – Trumpovy narozeniny – ve více než 2100 městech a obcích, dokonce i na Guamu, v Portoriku, na Panenských ostrovech. Motivace byla různá, ale protesty byly ještě početnější než na Vietnamu nebo na občanských právech!
Odpor proti Trumpovým děsivým domácím plánům je naléhavý. Jeho zahraniční politika je nepředvídatelná; vsadil bych se, že nemá ani ponětí o okolním světě, sotva pozná Libérii od Sibiře (v angličtině je rozdíl méně zřetelný než v češtině: Liberia-Siberia; pozn. překl.), kromě míst, kde se jedná o zlaté Trumpovy věže nebo golfová hřiště nebo tučné kontrakty pro rodinu. To znamenalo bláznivé, kolotočové tarifní plány, zločinně ilegální nálety, vraždy nežádoucích generálů, brutální genocidu v Gaze. Chvílemi se zdálo, že se objevují záblesky kroků k míru. Bylo by lehkomyslné a hloupé mu věřit nebo mít iluze, ale myslím, že i na slabých tykadlech, pokud nějaká zbyla, by se mělo stavět!
Všimli jste si? Mnozí z těch, kdo vyjmenovali všechny Trumpovy nebezpečné plány, se postarali o to, aby mezi negativa vklouzla jakákoli představa o míru na Ukrajině. U některých lidí mám podezření, že jejich hlavní starostí je, že by se skutečně mohlo najít nějaké mírové řešení a slova jako válečná připravenost, bezpečnostní obrana nebo zbrojení ustupují v titulcích médií usmíření nebo sblížení. Jak děsivé!!!
Především v Německu, obávám se, musím odstranit všechny růžové brýle: slyším příliš mnoho ozvěn z minulosti! Pro ty, kdo tlačí německou expanzi, někteří se stejnými krvavými názvy korporací jako v letech 1939, 1914, dokonce v 60. letech 19. století, bylo jejich velkým vítězstvím „německé sjednocení“ (mnohými postiženými stále nazývané „anexe“ nebo „kolonizace“). V kombinaci s podobnými vítězstvími jinde ve východní Evropě byly všechny bariéry strženy, všechny brány dokořán otevřené investicím, vykořisťování a kontrole, to druhé nejzřetelněji v rozšíření NATO po jednotlivých zemích, navzdory všem slibům z roku 1990 „nepohnout se ani o píď dál na východ“.
Tento „Sturm und Drang“ (doslovabouře a vzdor; zdeútok a nával; pozn. překl.) směrem na východ znamenal stálé umístění brigády německých vojáků v Litvě, téměř na dosah Petrohradu. A také nadvládu nad Baltským mořem, klíčovým východiskem Ruska ze světového obchodu a světové ekonomiky, s novým námořním kontrolním centrem v Rostocku (kdysi hlavní námořní přístav NDR, vybudovaný z kamení, které dobrovolně sbírali mladí lidé po celé republice).
Jasně zorganizovaná mediální palba trvá na svém: „Putin ohrožuje Německo, potřebujeme silnou válečnou mašinérii! Naléhavě!“ Ústavní rozpočtové limity na dluhy byly zrušeny; pro zbraně je limitem nebe! Je to všechno mýtus; Rusko by ani ve snu nenapadlo zaútočit na Německo: NATO převyšuje Rusko v počtu letadel 22 377 na 4957, v námořní síle 1143 lodí na 339, v bojových tancích 11 495 až 5750. NATO obklopuje Rusko geograficky, severně, západně a většinou jižně, přičemž Gruzie, Moldava a Ukrajina mají uzavřít kruh. Francie a Británie mají atomové zbraně. Zhruba dvacet amerických jaderných střel je naleštěno a připraveno k letu na východ rychlými německými letadly z letecké základny Büchel. Tato hrozba byla vždy mýtem!
Ale pořád funguje a výcvik je v módě! Televize si žádá stále větší obdiv k šviháckým mladým mužům (a ženám) v plné polní a s pomalovanými tvářemi, kteří se statečně ženou lesem, nebo k tankům cákajícím po řekách. Koná se nový „Den vojáků“ a „Den veteránů“ – k uctění těch šťastných i těch méně šťastných (poté, co se čekalo, až přeživší z let 1939-1945 vymřou a vyhnou se zmatkům v tom, kteří veteráni byli vyznamenáni) a k tomu, aby malí chlapci a děvčata mohli nastoupit do tanku nebo stíhacího letadla. Poselství je jasné: „Buďte vlastenci! Připojte se k zábavě!“ a válečná horečka stále více připomíná, s moderními variantami, klapot podpatků a štěkání pruských povelů z minulých let! „Zpravodajští experti“, kteří předpověděli rok 2030, možná 2027, jako rok, „kdy Putinova armáda bude po ztrátách v ukrajinské válce natolik fit, aby s námi mohla bojovat“, dnes říkají, že taková data nabízejí „falešný pocit bezpečí“, a dokonce hovoří o roce 2026.
V čele pochoduje s vojenskými kapelami pro doprovodnou hudbu nový kancléř Bedřich Merz. Působí vznešeněji, inteligentněji než jeho nový přítel ve Washingtonu a vyhýbá se hlasitému buzerování. Jeho texty však jdou ještě dál: už dospěl k závěru, že „už na nás útočí Rusko…dělící čára mezi válkou a mírem je nejistá“.
Ozývají se však hlasité neshody. Po desetiletí ekonomicky hrdé a mocné Německo stagnuje. Zastavení levného ruského plynu, díky lobby zkapalněného břidlicového plynu v USA a podivně předpovídaným (Bidenovým) explozím na dně Baltského moře, ale také kvůli vyšším nákladům, levnější, ale kvalitní konkurenci Číny, zejména v klíčovém automobilovém průmyslu, nyní nejistoty vysokých cel přítele Trumpa – to vše bolí!
Hitlerova odpověď na hospodářskou krizi byla jasná. Odpověď Franklina Roosevelta, v mnoha ohledech naprosto odlišná, se musela uchýlit k podobné terapii: budovat výzbroj, od tanků po ponorky – nebo tanky po lodě Svobody. Obě řešení ukončila nezaměstnanost. Obě skončila válkou. Členské země EU souhlasily, že na válečné přípravy vynaloží – už ne 2 %, ne pouhých 3,5 %, ale nemožných 5 % svého HDP. To se zdá jako nízká částka, ale jen pro Německo by to znamenalo přes 215 miliard eur. 1,5 % by bylo na „infrastrukturu“ – s důrazem na opětovné vymáhání dálnic a mostů, přístavů a železničních tratí pro přepravu tun tanků a dělostřelectva, to vše míří na východ, otevřeně namířeno na Rusko! Chátrající školy, příliš málo předškolních zařízení, která by naučila děti dobře německy, nebo bazény, které by je naučily plavat, zavírání nemocnic a klinik, mizerná péče o seniory, škrty v pomoci hudebním školám, divadlům, mládežnickým klubům? Ach, ať se dohadují, co každý z napjatých rozpočtů vyždímá! Pro Merz & spol. – pěkně popořadě! Obrana, bezpečnost, ochrana svobody a demokracie před Putinem!
Kdo má tyto ctnosti nejraději? Pokud půjdeme po odměně, hlavním kandidátem by byl Rheinmetall. Založen byl v roce 1889, aby vyráběl zbraně pro císaře, za první světové války získal obrovské bohatství. Donucen Versailleskou smlouvou v roce 1919 ukončit zbrojní výrobu, začal znovu v roce 1921. Špičkový výrobce zbraní pro Hitlera, který využíval 500 000 otroků, pak po porážce v roce 1945 ukončil činnost, musel počkat až do roku 1956, než se znovu rozběhl.
Po válce na Ukrajině je dnes největším výrobcem zbraní v Německu. Hodnota akcionáři vyskočila ze 4 miliard eur (cca 98,5 mld. Kč) v roce 2022 na dnešních více než 91 miliard eur. Objednávky na tanky a další zbraně převyšují 55 miliard eur a její generální ředitel Armin Papperger se chlubí: „S padesátiprocentním růstem tržeb v oblasti obrany přechází Rheinmetall z evropského dodavatele systémů na světového lídra.“ Na Ukrajině plánuje nové továrny, jednu na obrněná vozidla, jednu na munici. Naposledy jsme kontrolovali, že Pappergerův plat činí 8 000 000 eur ročně. Nevíme, jaký má názor na příměří a mír na Ukrajině. Můžeme si to ale domyslet.
Když sdílí takové pocity ve šťastném houfu, je možná ještě větší ryba. BlackRock se 70 kancelářemi ve 30 zemích je největším správcem aktiv na světě, dnes s hodnotou přes 10 bilionů dolarů. Jeho ostré tesáky se zakousnou do ekonomických vnitřností všude, od Exxon Mobil a Fox Broadcasting až po Deutsche Bank. V květnu 2024 se BlackRock po jasně informovaném zasvěceném obchodu stal největším akcionářem a ovlivňovatelem společnosti Rheinmetall! A kdo byl v té době předsedou představenstva společnosti BlackRock v Německu? Nikdo jiný než Joachim-Friedrich Martin Josef Merz, dnešní německý kancléř!
To byly pro Merze dobré roky. „Byl jsem šťastný, že jsem pracoval pro tento podnik,“ řekl. To je pochopitelné. Vydělával 5000 eur (cca 123 000 Kč) denně, dokonce i v sobotu a v neděli, 1 980 000 eur ročně, a to i za špatný rok. Špatné roky pro chytré lobbisty však byly vzácné. Podle německé Enterprise Alliance se jeho příjem „blíží horním limitům, což ale není neobvyklé“.
Když se vrátil do politiky, musel tuto funkci přerušit. Jeho příjem ve funkci kancléře je stále pohodlný, ale mnohem nižší. Ne tak nízký jako u lidí, kteří pobírají podporu bez práce, což je jakási domácí pomoc poskytující 563 eur (cca 13 900 Kč) měsíčně na jídlo a další podobné potřeby. 1,3 milionu seniorů a 2,1 seniorek a přes 2 miliony dětí jsou pod úrovní ohrožení chudobou nebo se jí blíží.
Většina předních politiků viní z rostoucích strastí Německa nikoli strašlivé vojenské výdaje nebo zející kličky v daních, jako jsou Rheinmetall a Blackrock – a rozhodně ne „systém“ – ale spíše uprchlíky lačně dobývající brány „naší Evropy“ nebo děti a vnoučata těch, kteří se kdysi dostali přes „příliš propustné“ hranice. U Merze se tyto brány zavírají tak těsně, na úkor lidí dojíždějících na hranice a prodejců, že někteří, jako Polsko, se mstí a posílají ozbrojené vojáky, aby nepřetržitě kontrolovali vozidla na hraničním „mostě přátelství“ přes Odru.
Tuto údajnou německou schopnost, výkonnost a ano, předpoklad své nadřazenosti, kdysi strašlivě citovaný vůči údajně „neněmeckým“ Židům, dnes nasazuje proti lidem jiné barvy pleti, jazyka či náboženství, nejhlasitěji krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), podporovaná médii, která zdůrazňuje jakýkoli trestný čin, pokud se jedná o „ausländer“ (cizáky). AfD dnes vede ve třech východoněmeckých státech, v dalších dvou je druhá a v celostátních průzkumech drží druhé místo, jen o pár bodů za Merzovou CDU. Ostatní, ustrašeně pobíhající, hlasitě napadají AfD jako fašistickou, požadují, aby byla zakázána jako protiústavní – ale zároveň se pohybují ve stejném směru „proti cizincům“ a „přeplněným člunům!“. Merz, který to ošklivě završil, odsoudil ty cizince, „kteří sedí na zubařských židlích a nechávají si dělat nové zuby, zatímco němečtí občané se nemohou ani objednat“. Šeptá se, že někteří křesťanští politici by mohli prolomit své tabu vůči vstupu do koalice s AfD, navzdory takzvané „ohnivé zdi“. SPD však prozatím zůstává na celostátní úrovni jako slabší partner. Po nejhorších volebních výsledcích ve své historii a zhoršujících se číslech v nedávných průzkumech drží v jakýchkoli koaličních hádkách mnohem slabší karty. Kromě momentální kalné hádky o schválení či odmítnutí nové soudkyně na nejvyšší úrovni, protože upřednostňuje volnější zákony o potratech, a krycího skandálu o křesťanském papalášovi, který vyplýtval tři nebo čtyři miliardy eur na kamarádskou nadhodnotu, přebytečné, vadné kovidové roušky, však k žádným větším neshodám nedochází.
SPD byla po mnoho let rozdělená (neoficiálně). Silnější frakce byla konzervativnější, přátelštější k velkým firmám, hlasitě se vyjadřovala k pracovním právům a ziskům před volbami, po nich k ničemu nebo k něčemu horšímu a stejně bojovně jako ostatní strany slepě podporovaly Bushe nebo Blaira, Netanjahua nebo Zelenského.
Slabší křídlo se však drželo několika prastarých tradic SPD (většinou pohřbených už v roce 1914). V červnu se stovka sociálních demokratů v čele s odvážným předsedou poslaneckého klubu Rolfem Mützenichem odvážila zveřejnit manifest vyzývající k nové politice, vedoucí od rostoucí válečné horečky k mírovým řešením v konfliktních situacích, jako je Ukrajina. I když s tím mnozí řadoví zájemci plně souhlasili, rozčílilo to hlavní vozy s jablky, jejichž jablka byla jedovatá jako v Grimmově pohádce „Sněhurka a sedm trpaslíků“.
Téměř každý vůdce Křesťanů (CDU/CSU; pozn. překl.), Zelených a především Mützenichova vlastní strana byli rozzuřeni a nazývali ho vším: hloupým, naivním, zastaralým nebo zrádným. V čele rozzlobené smečky stál ambiciózní pravičák Lars Klingbeil, který okamžitě uchopil stranické otěže a vytlačil Scholze, Mützenicha i jeho tichou někdejší spolupředsedkyni Saskii Eskenovou, nejvýraznější ženu ve straně, skromnou levičačku, kterou až dosud potlačovali pravičáci z SPD za to, že požadovala vyšší daně pro superbohaté, méně policejní brutality, méně privilegií pro bohaté automobilisty. Klingbeil ji vypudil tak odporným, misogynním způsobem, že na stranickém sjezdu, který brzy následoval, se mu nedostalo obvyklého téměř jednomyslného souhlasu, ale neobyčejně trapného minima, 64,9 %, zatímco jeho málo známá nová spolupředsedkyně Bärbel Basová získala normální pětadevadesátiprocentní souhlas.
A přesto zvítězil – a stal se Merzovým vicekancléřem a ministrem financí. Jediným ministrem, kterého zachránil z předchozího Scholzova kabinetu, byl populární, ale bojovný Boris Pistorius, který si teď může koupit všechny zbraně, které chce, aby podpořil Merze válkou nebo genocidou od Gazy po Donbas nebo Teherán, kvůli čemuž schválil Merzova slova: „Oni (Izraelci) za nás udělali špinavou práci.“ Ač to nejsou blízcí kamarádi, oba koaliční partneři se shodují na „podstatných věcech“.
A co ostatní strany? AfD, příliš hrubě krajně pravicová, je stále celonárodně ostrakizována. Jasně prokapitalistická, zuřivě nacionalistická, zaostalá v sociálních otázkách, homofobní, silně pronetanjahuovská (která také nenávidí muslimy), jinak nenávistná vůči cizincům, ale i vůči jakékoli pomoci Ukrajině a přiklánějící se k proruským postojům. Je to paradox?
V těchto dnech existuje mnoho paradoxů. Navzdory homofobii své strany má nejznámější šéfka AfD, kultivovaná, chytrá, dobře mluvící, ale nenávistí zmítaná Alice Weidelová lesbický vztah s cizí ženou (a dvěma dětmi). A nedávno se delegáti AfD ve svém poslaneckém klubu v Bundestagu (152 z 630) v naději, že prolomí „ohnivou zeď“ proti nim, rozhodli přejít od neformálního oblečení k oblekům a kravatám a omezit hlasité, ošklivé hecování, a stát se tak přijatelnějšími partnery.
Je jedním z potenciálních partnerů Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW)? (Její vůdkyně slíbila, že tento trapný název změní.) Mnozí lidé v médiích rádi předpovídají, že se Alice Weidelová a Sahra dají dohromady. Ačkoliv je její Spojenectví (BSW) odtržením od Die Linke, patrně levicovějším, Sahra všechny překvapila tím, že jako nedemokratický odmítla jakýkoli zákaz AfD a ohňovou zeď proti straně, kterou v průzkumech podpořilo 24 % voličů. Byl to náznak možného spojenectví? Sahra řekla NE! Byli to pravicoví „křesťané“, kteří byli opravdu blízko! Zákaz by fašistům pomohl, ne uškodil. Dohoda mezi AfD Alice Weidelové a Sahřinou BSW o odmítnutí pomoci Zelenskému, o odporu proti sankcím proti Rusku a o tvrdých pravidlech pro imigraci však ponechala prostor pro spekulace. Ale také spekulace o životě Sahřiny BSW. Po působivém loňském startu vzhůru, především ve východních státech, klesala její sledovanost níž a níž, a to i na východě, kde se pro některé stala součástí zavedeného systému. Celostátně jim díky srdcervoucímu výsledku 4,95 % v únoru chybělo necelých 9600 hlasů k 5 % (s 60 miliony voličů) a nezískali ani jedno křeslo ve Spolkovém sněmu. Výsledek se zdál zfalšovaný, ale nyní, téměř po šesti měsících, se zdá, že jsou v celostátních průzkumech téměř přilepeni ke 4 %. Navzdory odvážným slovům nevypadá jejich budoucnost ani zdaleka růžově.
Zbývá ještě Linke. Ta byla také dlouho přilepená k těm nepoužitelným čtyřem procentům a zdálo se, že je odsouzena k záhubě i ve svých domovských základnách ve východoněmeckých státech. Až do konce roku 2024! Pak, na rozdíl od ostatních stran, Linke provedla sebeanalýzu a změnila peří. S blížícími se novými volbami se obrátila k lidem, vyslala tisíce nově vyškolených, často nově získaných aktivistů, aby zazvonili nebo zaklepali na více než sto tisíc dveří a zeptali se, co lidé chtějí od nové vlády. Nejčastějšími přáními bylo zastavení vysokých cen potravin, dostupného bydlení a služeb a především ukončení prudkého zvyšování nájemného. A to Linke zdůrazňovala na schůzích, projevech a akcích. Vznikala nová poradenská centra, kde si nájemníci mohli ověřit, zda je nepodvádějí pronajímatelé, a pokud ano, jak by mohli podvádění ukončit. Jiné strany vinily přistěhovalce, Linke vinila velké vykradače nemovitostí. A zabralo to! Během dvou-tří měsíců Linke poskočila ze čtyřprocentního propadáku na téměř 9 % a v Berlíně na ohromující první místo, 19,9 %, více než kterýkoli z ostatních šesti hlavních soutěžících. Její členská základna vyskočila na více než 100 000!
Částečně to bylo zásluhou nové spolupředsedkyně strany Ines Schwerdtnerové a nové spolupředsedkyně parlamentního klubu Heidi Reichinnekové, obou mladých, atraktivních, mladistvě oděných, a Heidi s obnaženýma rukama plnýma tetování, rychlou řečí s rázností oslovující především mladé lidi a s úsměvem pro novináře. Linke, téměř osamocená v posunu vzhůru, se v průzkumech drží na 11 %, nyní vyrovnaná se stále bezvýznamnějšími Zelenými. Přede všemi vede s mladými voličkami!
Opatrnost je však na místě. Její velké zisky byly částečně důsledkem zřejmé dohody uvnitř strany, která měla zabránit hádkám nebo kontroverzním debatám o vojenských a zahraničních otázkách. Tento základní kompromis byl do značné míry zachován, alespoň pro média a širší veřejnost, během květnového sjezdu v Chemnitzu. Důležité rozdíly však přetrvávají. Půjde Linke cestou SPD a Zelených, skloněných k jemně kritickému, ale zdvořilému přijetí systémového statu quo se stále děsivějším přijetím obrovského vojenského nahromadění, maskovaného jako bezpečnost, ale jasně jako plánu agrese? Tlak na nejvyšší úroveň konformity se stále více obrací k represím namířeným proti rozšiřování NATO a především proti Palestině, přičemž veškerý odpor proti genocidě vedené Bibim je označován jako „antisemitismus“. Většina představitelů Linke se sice staví proti německé podpoře a posílání dalších zbraní, ale v těchto rozhodujících otázkách se potácí.
Někteří kritici ve straně to předkládají takhle:
Je válka na Ukrajině, byť porušující mezinárodní právo (na čemž se jiní neshodnou), výrazem ruské agresivity, nebo by k ní nikdy nedošlo, kdyby NATO neporušilo svůj slib, že se nebude rozšiřovat na východ, a neporušilo tak ruskou potřebu bezpečnosti? Zaslouží si smrt 27 milionů sovětských obětí německo-fašistické agrese během světové války jen abstraktní vzpomínky nebo zapomnění – nebo spíše také zamyšlení nad současnou politikou?
Hrozí útok na Spolkovou republiku, nebo je současná poplašná kampaň skutečně ideologickým základem přezbrojování a militarizace všech oblastí společnosti horší než kdy předtím od roku 1945? Představuje německé členství v NATO a vedení při militarizaci Evropské unie rostoucí hrozbu pro světový mír? Zlepšily by nebo ohrozily mír teď plánované vojenské odvody a vojenské jednotky již dávno umístěné mimo Německo?
O těchto otázkách se uvnitř Linke debatuje. To, jak jsou vyřešeny a kolik jich lze aktivovat, a to i v úzce souvisejících otázkách, jako je nájem, pracovní místa, sociální pomoc a rozhodně životní prostředí – nebude mít vliv jen na Němce. Rheinmetall a Blackstone, Amazon a Springer, Lockheed, Bezos, Musk a všichni jim podobní miliardáři se svými všudypřítomnými pěšáky nebo spojenci jsou neobyčejně mocní. Příležitostně však – i když stále příliš zřídka – mohou být i ti na druhé straně – na naší straně! Vyhrála několik těžkých bojů – a může to dokázat znovu – a znovu!
Analýzu sedmadevadesátiletého Victora Grossmana zBerlin Bulletin No. 235 13. července 2025 přeložil Vladimír Sedláček
