Bylo to v dekádě 40. let 19. století, ovládané stávkami a bojem a poznamenané vzedmutími a povstáními. Mezi nimi nejoblíbenější, ale brutálně potlačované, které se udrželo naživu jen čtyři dny – ale ozvěna se ozývala i po téměř dvou stoletích – bylo červnové povstání v Paříži. Napětí mezi buržoazií a dělníky zde bylo nejintenzivnější. V únoru 1848 došlo k přechodu a začala vznikat nová společnost rozdělená do dvou proudů. Jeden z nich vynaložil svou pracovní sílu na výrobu zboží, jež uspokojovalo potřeby lidského nedostatku. Druhý byl vlastník, který organizoval výrobu, se surovinami, výrobními prostředky, které v té době byly tkalcovské stavy, nebo primitivními stroji, obrovskými i malými, poháněnými palivem nebo koňmi. Byla objevena síla páry a její užitek rozložen do různých druhů strojů, na výrobu a dopravu obojího. Zisk měl z nižšího placení a nákupu pracovní síly za cenu, která byla nižší než náklady na výrobky, jež dělník vytvořil.
Byly to neobyčejné dny. Byla to doba, kdy se drolila celá nadstavba, spolu s agrárním systémem a slepou feudální vládou. Králové už nebyli božstvy. Nicméně existoval jeden do očí bijící soudržný faktor, a ten byl trvalý a všudypřítomný. Byla to absence jídla a vláda hladu, jimiž trpěly široké masy. Pokud šlo o novou vládu, spokojila se s recyklací hesel a symbolů velké francouzské revoluce z roku 1789, hlásajících svobodu, rovnost, bratrství a vyvěšujících trikolóru. Masy ztratily veškerou víru v královské rody. Lidé byli rozzlobení a ničivě hladoví. Dalším ječivým faktorem byl bankrot, vznášející se nad Francií. Situace se stávala nestabilní. Pomalu přicházely k vidění obrysy nové společnosti, s novým myšlením. Rostla potřeba demokracie a zastupitelského vládnutí. Francie nebyla jediná, kdo formoval myšlenku demokracie, s individuálními právy, rovností. Očekával se nový úsvit. Byla to vláda kapitálu, již rozeznala nejen Francie, ale i jiné země. Výsledky byly ohromující, i když ne neočekávané.
Nastupoval průmyslový věk s novými stroji a demokratickým zřízením, které mělo vládnout. V průběhu 30. a 40. let 19. století se s rozšiřováním městské dělnické třídy množily socialistické a komunistické myšlenky a organizace. Tyto skupiny měly zájem dosáhnout dělnické emancipace, což by znamenalo překročit tradice z roku 1789. Právě v roce 1848, na samém počátku, kdy se Karel Marx a Bedřich Engels právě přenesli přes psaní Komunistického manifestu, vypukla na evropském kontinentu série revolucí. Nebyly to komunistické revoluce, ale revoluce za liberální reformy proti starým evropským autokraciím.
Marx a Engels se vrhli do revolučního hnutí a zúčastnili se demokratického boje v Kolíně nad Rýnem. Dne 1. června 1848 spustili pod Marxovou redakcí vydávání novin Neue Rheinische Zeitung s podtitulem „Orgán demokracie“.
V roce 1848 byla Francie uprostřed hospodářské krize s vysokou nezaměstnaností. V únorové revoluci požadovali ozbrojení dělníci, aby se nová vláda zavázala k „právu na práci“, konkrétně k zaručení blahobytu dělnické třídy. To bylo vždy připuštěno jen neochotně. Vláda zřídila národní dílny pro nezaměstnané, ale ty nabízely sporadickou, málo placenou práci, která byla podřadná, monotónní a nezaměstnaní kvalifikovaní pařížští řemeslníci ji nesnášeli.
22. června vláda provoz národních dílen ukončila s tím, že pracující, kteří se do nich zapsali, budou muset místo toho narukovat do armády nebo budou deportováni z Paříže za prací jinam.
Toho večera začali dělníci stavět barikády. Začalo povstání červnových dnů. Od chvíle, kdy dostali zprávu o povstání, Marx a Engels revolucionáře podporovali. To byl výjimečný postoj; na rozdíl od dřívější vlny revolucí nemělo červnové povstání téměř žádné prominentní obránce. Výsledkem jejich postoje bylo, že Neue Rheinische Zeitung přišel o všechny zbývající akcionáře. Když následujícího roku vydávání ukončili, protože se začala prosazovat kontrarevoluce, nechal Marx konečné vydání vzdorovitě vytisknout celé červeným inkoustem. Tato rudá slova hlásala, že červnové povstání je „podstatou našich novin“.
Marx a Engels dokázali získávat informace o dění v Paříži díky dvěma svým novinářům, kteří žili ve Francii: Sebastianu Seilerovi, který pracoval jako stenograf ve francouzském Národním shromáždění, a Hermannu Ewerbeckovi, lékaři, který se staral o zraněné revolucionáře a předával to, co mu vyprávěli.
V Komunistickém manifestu Marx a Engels napsali: „Proletariát, nejnižší vrstva naší současné společnosti, se nemůže pohnout, nemůže se zvednout, když se do vzduchu vymrští celé nadřazené vrstvy oficiální společnosti.“ Popisovali způsob, jakým dělnická revoluce bude vyžadovat úplný rozchod se starou společností. Pravdu o tom potvrzovaly zkušenosti z červnových dnů, které, jak jim řekl Ewerbeck, byly ve srovnání s únorovou revolucí velmi klidné: červnoví barikádní bojovníci nezpívali písně o roce 1789.
Právě proto Marx charakterizoval únorovou revoluci coby příjemnourevoluci, kdy byly třídní rozpory ve společnosti popírány, zastřeny univerzalistickou rétorikou bratrství. Červnová byla naopak ošklivou revolucí, protože tyto třídní rozpory děsivě zviditelňovala. Nová francouzská vláda šla do války s dělníky na barikádách: povolala armádu.
Marx a Engels zdůrazňovali rozsah násilí, použitého proti červnovým povstalcům. Odhalovalo to, kam až vystrašená buržoazie zajde, aby ochránila svou moc. V roce 1919, po neúspěšném dělnickém povstání, napsala revolucionářka Rosa Luxemburgová svůj poslední článek několik hodin před tím, než ji zavraždil protofašistický Freikorps. Nazvala jej „Pořádek vládne v Berlíně“. To byl odkaz na Marxův článek o červnových dnech, který připomínal, že francouzská vláda, stejně jako jiné represivní režimy, vraždila ve jménu „pořádku“.
Byl to satirický bod jen částečně. Marx a později Luxemburgová také poukazovali na to, že v zásadě je buržoazní společenský řád založen na násilí a porobě. Proto obětovali své životy, aby jej svrhli.
Redakční sloupek týdeníku KS Indie „New Age“ (Nová doba) 22. června 2025
Překlad Vladimír Sedláček
