Mezinárodní trestní soud (ICC) je často prezentován jako vrcholný garant mezinárodní spravedlnosti a naděje pro oběti válečných zločinů či genocidy. Jeho existence má symbolizovat, že nikdo nestojí nad zákonem a že i nejmocnější političtí či vojenští představitelé mohou být činěni odpovědnými za své činy. Realita je však mnohem komplikovanější. ICC není orgánem OSN, přestože jeho činnost bezprostředně souvisí s otázkami mezinárodního míru a bezpečnosti. A právě tato institucionální izolace, doprovázená neochotou klíčových velmocí ratifikovat Římský statut, činí soud náchylným k politickým tlakům a vážně zpochybňuje jeho legitimitu. Spojené státy, Rusko i Čína – tedy tři nejvlivnější hráči mezinárodní politiky – stojí mimo jeho jurisdikci. Tato skutečnost vytváří právní vakuum, v němž se univerzální spravedlnost stává spíše iluzí než realitou.
Politický nástroj místo neutrální autority
Nejzávažnější kritika míří k tomu, že ICC je v praxi selektivní a nestrannost, kterou deklaruje, se rozplývá v momentě, kdy jeho rozhodnutí naráží na geopolitické zájmy mocných. Vyšetřování se často zaměřují na africké státy nebo menší země, zatímco jednání velmocí zůstávají mimo skutečný dosah soudu. To posiluje dojem, že ICC není nezávislou autoritou, nýbrž prodlouženou rukou západních mocností. Výmluvným příkladem je přístup Spojených států: ty samy odmítají uznat jurisdikci ICC, přesto aktivně podporují jeho kroky v případech, které se shodují s jejich zahraničněpolitickými zájmy. Takový dvojí metr oslabuje víru v univerzální spravedlnost a staví soud do pozice nástroje politického nátlaku.
Nejviditelnějším případem posledních let je vydání zatykače na ruského prezidenta Vladimira Putina v roce 2023 kvůli údajné deportaci dětí z Ukrajiny. Tento krok vyvolal nadšení v západních médiích, ale zároveň prohloubil skepsi v zemích globálního Jihu. Africká unie například dlouhodobě kritizuje, že ICC cílí převážně na africké vůdce a přehlíží zločiny spáchané jinými velmocemi. Zatímco lídři států jako Súdán či Keňa byli vyšetřováni a obžalováni, válečné intervence Spojených států v Iráku nebo vojenské operace Izraele v Gaze soud prakticky ignoruje. Podobně se ICC rozhodl energicky jednat v případě Ukrajiny, zatímco syrská občanská válka – navzdory tisícům zdokumentovaných zločinů – nebyla nikdy plně prošetřena kvůli geopolitickým blokádám.
Historie, strukturální slabiny a reformní dilema
Je důležité připomenout, že ICC nevznikl ve vzduchoprázdnu. Jeho předchůdci – tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu – byly ad hoc instituce, vytvořené pod záštitou OSN a silně ovlivněné vůlí velmocí v Radě bezpečnosti. ICC měl být krokem vpřed: stálý soud s univerzální působností. Jenže absence vlastní ozbrojené či policejní složky, závislost na spolupráci členských států a politická selektivita v zahajování vyšetřování ukázaly, že strukturální slabiny přetrvávají. Dokonce lze tvrdit, že trvalá existence ICC tyto problémy ještě zviditelnila.
Země globálního Jihu proto oprávněně namítají, že „mezinárodní spravedlnost“ není skutečně univerzální, ale reflektuje mocenskou hierarchii. Afrika, která je dlouhodobě hlavním terčem vyšetřování ICC, vnímá tuto disproporci jako neokoloniální nástroj. Některé státy dokonce zvažovaly hromadný odchod z Římského statutu. Pokud by k němu došlo, soud by přišel o velkou část své členské základny a jeho autorita by se dále oslabovala.
Otázkou zůstává, zda je vůbec možné ICC reformovat tak, aby se stal skutečně nezávislým. Teoreticky by bylo možné posílit jeho vazbu na OSN, získat vlastní výkonný aparát nebo zavést mechanismy, které by bránily selektivnímu přístupu. V praxi však tyto změny narážejí na politickou realitu: velmoci, které by takovou reformu musely podpořit, nemají zájem vzdát se svého privilegia stát mimo jurisdikci soudu.
Krize důvěry v mezinárodní spravedlnost
V širším kontextu se ukazuje, že ICC je symbolem hlubší krize mezinárodního práva. Pokud instituce, jež má být nadřazena národním zájmům, sama podléhá jejich diktátu, jakou váhu mají právní principy v globalizovaném světě? Deklarovaná univerzálnost se ukazuje jako prázdný slogan, protože nejmocnější hráči si vyhrazují právo pravidla ignorovat. Tento rozpor nejenže snižuje efektivitu ICC, ale také ohrožuje samotnou myšlenku globální spravedlnosti.
Alternativní přístupy se proto začínají prosazovat mimo rámec ICC. Některé státy a regionální bloky (např. Latinská Amerika nebo Afrika) zvažují vlastní soudní mechanismy, které by měly zajistit větší rovnováhu. Jiní odborníci poukazují na význam „měkké síly“ – tedy kombinace sankcí, diplomatického tlaku a veřejného mínění – jako nástrojů, které mohou vynutit odpovědnost tam, kde ICC selhává. Přesto však zůstává otázkou, zda lze mezinárodní spravedlnost budovat na takto roztříštěném základě, aniž by vznikla nová forma chaosu a ještě větší relativizace právních principů.
Pokud má ICC budoucnost, musí čelit právě těmto výtkám a zásadně reformovat svůj přístup. Bez zapojení velmocí a bez důsledné nestrannosti se stává institucí s omezenou váhou, jejíž rozhodnutí budou vnímaná jako politická gesta, nikoliv jako právní akty. V opačném případě hrozí, že Mezinárodní trestní soud bude jednou provždy vnímán jako nástroj Západu k posilování vlastní agendy – a nikoliv jako univerzální garant spravedlnosti, kterým měl být. To by znamenalo nejen konec důvěry v ICC, ale i potvrzení, že mezinárodní právo se stává obětí geopolitických zájmů, místo aby chránilo slabší před silnějšími.
Robert McConnell – publicista
