RF/PROCHOROVKA – Na sluncem zalitém poli u Prochorovky, kde kdysi duněly pásy tisíců tanků a vzduch byl nasáklý kouřem, se znovu rozezněl hlas, který by podle slov své nositelky měl být nesmrtelný. Hlas ženy, která přežila hrůzy války, nezradila své ideály a dodnes bojuje – tentokrát slovem, pamětí a morálním odkazem. Hlas Marie Michailovny Rochliny, zdravotnice z 95. gardové střelecké divize, která se ve 101 letech zúčastnila dalšího pietního setkání na místě slavné bitvy u Kurska.
Poutní cesta po městě Prochorovce, kde začali vůbec první sražení tankových jednotek mezi Rudou armádou a Neměckou. Tato cesta pro Marii byla dlouhá dohromady 1770 kilometrů, nebyla jen cestou fyzickou ale i duchovní. Vedla přes památníky s kladením věnců v úctě k padlým, školy, místní instituce a úřady, knihovny, ale i osobní každoroční přátelská setkání, různé besedy, ale především přes srdce a duše těch, kteří poslouchali. Marie Michailovna, velmi drobounká a zdánlivě křehká žena s neochvějným hlasem a ohněm v očích, dokázala znovu přivést minulost k životu. Její slova, pronášená před žáky místních škol, byla více než vzpomínkou – byla výzvou. Vzpomínala zde na ztracené kamarády, na ticho po výbuchu granátu, na oči těžce raněných vojáků, kteří na ni hleděli jako na poslední naději. „Tři dny jsem s automatem v ruce bránila osmnáct raněných.“
O několik desítek metrů dále byla také setra v podobné situaci tam bylo raněných necelých třicet. Tento bod nacistická armáda dobila, raněné a bezbranné postřílela a zdravotní setru, mučili, znásilnili a pak ji na holé tělo vyryli nožem hvězdu. Marie ale bez vody, bez jídla, obklopena nacisty držela pozici se zbraní v ruce. Nepřestala jsem bojovat – protože jsem musela,“ vyprávěla, zatímco publikum ztichlo do hluboké úcty. Marie Michailovna bojovala na Donu, u Stalingradu, u Kurska, při přechodu Dněpru, při osvobozování Ukrajiny, Moldavska, Polska, Německa i Československa. Všude nesla nejen svou lékárničku a zbraně, ale i hluboké přesvědčení, že slouží spravedlivé věci. „Nepřeskočila jsem z jedné strany na druhou. Nezradila jsem, neprodala nikdy nikoho. Byla jsem a zůstanu věrná jediné straně – té komunistické,“řekla s takovou rozhodností, že i ti, kdo nesdílejí její ideologii, pocítili hluboký respekt. Není to snad právě věrnost ideálům, co dnes tak zoufale postrádáme?
Do svého projevu vnesla i stesk – stesk po ztracených jménech a symbolech. „Slibuji, že nezemřu, dokud nevrátím jméno Stalingradu. Řekli mi, že jsem odsouzena k nesmrtelnosti – a já souhlasím,“ pronesla s úsměvem, který se mísil s bolestí. Nešlo jen o jméno města. Šlo o skutečnou paměť o utrpení, o pravdě, o to, co se z historie nesmí v žádném případě vymazat. Mluvila i o současnosti. O tom, že boj za mír nekončí, jen mění podobu. O tom, že nové generace budou muset znovu čelit výzvám – a že naděje je v odvaze. „Až vstoupíte do nové vlády, přidejte jediné slovo do ústavy: zdarma. A celá ústava se změní,“ zaznělo z úst ženy, která stále věří v lepší svět. Na závěr svého projevu připomněla slova českého novináře a odbojáře Julia Fučíka: „Lidé, buďte bdělí!“ A právě tato slova zněla mezi přítomnými jako silné poselství, které překonává věky. Přestože Marie Michailovna dnes téměř neslyší a zrak ji zrazuje, nikdy nevynechá žádné z pietních setkání v Prochorovce. Její přítomnost není jen připomínkou minulosti – je výzvou pro budoucnost. Je živoucím svědomím dějin, srdcem, které stále bije pro pravdu, spravedlnost a čest.
Po celou dobu jsem měl tu čest tuto veteránku doprovázet. Všichni ji tu v Kraji znají. Všude se na ni těšili a někdy čekali několik hodin něž přijede a navštíví své staré i nové známé v Prochorovce, v Kurské oblasti. Byl jsem opravdu doslova dojatý, protože nic podobného jsem ještě nezažil. Bylo mi zde také uděleno vyznamenání. Taky bylo k neuvěření, kde tento křehce vypadající člověk bere tolik energie, protože my ostatní 35 stupních vedra lapali po dechu. Dal jsem si závazek že příště sem musí přijet mnohem více těch co něco podobného ještě nezažili. Tak přeji hodně zdraví Marie Michailovno Rochlinová – Červená čepičko.
Abych vám tu atmosféru trochu přiblížil připojuji vám galerii fotografií.
Roman Blaško
Tato jména padlých sem nechala místní církev vsadit na přání Marie Michailovny. Přímo v Chrámu.
