Pete Dolack proThe Counterpunch 8. června 2025
Stejně jako si nedokážeme představit vzestup Británie k dominanci v kapitalistickém systému bez uhlí, není možné si představit vzestup Spojených států jako nástupce Británie ve 20. století bez ropy. Stejně tak nelze oddělit fosilní paliva od kapitalismu. Fosilní paliva a kapitalismus jsou zcela propojeny a hrozí, že jejich objetí, stejně pevné jako vždy, se stane smrtícím sevřením, protože globální oteplování teprve začalo pustošit.
Spotřeba ropy od roku 1950 drasticky vzrostla – od roku 1980 došlo k téměř třem čtvrtinám celkového nárůstu atmosférického oxidu uhličitého. Tento stále strmější sklon vzhůru je třeba vidět v kontextu kapitalismu. „Vnitřním smyslem existence systému je nekonečná akumulace – snaha neustále akumulovat peníze, která převažuje nad všemi ostatními úvahami,“ píše Adam Hanieh ve své nejnovější knize Crude Capitalism: Oil, Corporate Power and the Making of the World Market (Surový kapitalismus: ropa, korporátní moc a vytváření světového trhu). „Tato společenská logika se liší od všech předchozích lidských společností a má hluboký dopad na využívání energie a energetické systémy.“ Bez „zřeknutí se kapitalismu jako sociálního systému s vlastní odlišnou logikou postrádáme jakýkoli vysvětlující důvod, proč a jak se ropa objevila coby dominantní fosilní palivo dvacátého století (a co je ještě důležitější, co se s tím musí udělat.“
Tak začíná velmi zajímavá a poučná diskuse, jež čtenáře provede dějinami ropy a kontrolou některých největších světových společností nad ní, rozvojem ropného průmyslu jako předzvěstí konsolidace firem napříč průmyslovými odvětvími, rozhodující rolí ropných společností v rozvoji ekonomik a geopolitiky 20. století (ještě větší, než jsme dokázali očekávat) a dynamikou vztahu fosilní paliva a kapitalismus, jenž zarazil všechny pokusy vypořádat se s existenční krizí globálního oteplování. Lidstvo je jistě schopno (i když zdánlivě ne) čelit výzvě změny ekonomiky tak, aby Země zůstala obyvatelná. K tomuto selhání existují důvody, k nimž se tato recenze vrátí.
Podstatná část knihy Crude Capitalism je živou historií ropného průmyslu a jeho prolínání s rozvojem kapitalismu od samého počátku. První ropný boom nastal v Pensylvánii v roce 1859 a v roce 1870 se John D. Rockefeller již pokoušel monopolizovat ropu prostřednictvím své společnosti Standard Oil, která usilovala o kontrolu nad rafinací, dopravou, ropovody a obchodováním. Tato „vertikální integrace“ se měla stát modelem pro hrstku firem, které měly ovládat průmysl napříč 20. stoletím. Mnoho malých producentů nemělo jinou možnost než přijmout cenu Standardu, protože ten dosáhl monopolu nad rafinací, ropovody a obchodní nabídkou petroleje (v té době byl petrolej primárním konečným využitím ropy). Schopnost Standardu toho dosáhnout byla posílena prvním „interním vzdáleným firemním útočištěm“ (rolí, kterou v těchto dnech obstarává Delaware) ve státě New Jersey.
Standard, částečně díky růstu prostřednictvím akvizic, provozoval bezpočet technicky oddělených společností. Protože antimonopolní právo začínalo dohánět jeho náskok a aby obešel státní omezení obchodních operací (společnosti byly organizovány v rámci států a podléhaly nejrůznějším předpisům), rozhodl se přeorganizovat na holdingovou společnost s tím, že její samostatné společnosti se stanou dceřinými společnostmi holdingu.
To se stalo tím, že se zaregistroval v New Jersey, aby využil nových zákonů, jež tam umožňovaly společnosti mít jediný účel vlastnit jiné společnosti, a legalizoval tak společnosti registrované v New Jersey, aby mohly působit v jiných státech bez souhlasu státního zákonodárného sboru, což bylo poprvé. Zákony v New Jersey také snížily daně na malé částky a umožnily vydávání akcií s různou úrovní hlasovacích práv, čímž upevnily kontrolu v několika rukou. Tak se zrodil moderní konglomerát. Standard byl v roce 1911 rozbit na základě antimonopolního zákona, ale Rockefeller a hrstka plutokratů, kteří s ním byli úzce spojeni, si udrželi kontrolu nad novými společnostmi, takže rozpad nebyl ničím víc než drobnou nepříjemností.
Světové války přinášejí větší zisky
Další dary předala ropnému průmyslu vláda, další pak federální vláda během první světové války. Příchod spalovacího motoru v prvních letech 20. století poptávku po ropě dramaticky zvýšil a těsně před vypuknutím války americké a britské námořnictvo přešlo u lodí od uhlí k ropě. To byla velká vzpruha pro ropné společnosti a v roce 1917 USA vytvořily vládní poradní sbor, jenž umožnil ropným společnostem koordinaci navzdory antimonopolním zákonům; tento sbor se nakonec stal Americkým ropným institutem, mocnou lobby, jež má dodnes rozhodující vliv na energetickou politiku. Na ropný průmysl dopadly neuvěřitelné daňové úlevy, daleko větší než pro ostatní průmyslová odvětví.
Po válce americký ropný průmysl pronásledovala krize z nadprodukce; neexistovala dostatečná poptávka, která by absorbovala vše, co bylo vytěženo ze země, a evropské trhy byly uzavřeny společnostmi, jež se tam staly vertikálními monstry, Royal Dutch Shell a tím, co se později stalo BP. Ve Venezuele byly nalezeny velké zásoby a tamní elity daly americkým společnostem velkorysé podmínky k produkci a žádaly, aby se rafinace prováděla mimo Venezuelu, aby se zabránilo koncentraci dělníků, kteří by se mohli prosazovat. Stále tu byl problém nadprodukce, ale byla založena další základní výbava 20. století – elity na globálním jihu spolupracovaly se severními manažery, aby se udržely v bohatství a zároveň udržely pracující lidi na dně. Za Atlantikem pracovala Británie, aby ovládla produkci na Blízkém východě; Britové vytvořili Irák, dosadili krále a pak vyjednali dohodu velmi příznivou pro ropný průmysl. To vše bylo podpořeno britskými vojenskými silami.
Trhy teď byly pod přísnou korporátní kontrolou, a tak ropnému průmyslu celosvětově dominovalo sedm obřích firem – slavných „Sedmi sester“.
Druhá světová válka znamenala pro ropné velmoci další velkou vzpruhu a jak ropa nahrazovala uhlí po celém světě, spotřeba ropy se od roku 1950 do roku 1965 celosvětově zdvojnásobila. Využití ropy k vytápění domácností se během těchto let výrazně zvýšilo, zisky z ropy vylétly vzhůru, když cena ropy klesla pod cenu uhlí za rozvoj elektrifikace a díky masivnímu nárůstu spotřeby paliva automobilů a letadel. Politika USA na podporu ropného průmyslu se rozšířila i do zámoří: Okupační úřady zakázaly Německu používat uhlí jako energetickou surovinu a 10 procent peněz z Marshallova plánu bylo vynaloženo na ropu, většinou pocházející z Blízkého východu, jak se USA přesunuly k získání kontroly v této oblasti. Dalším faktorem, který nelze podcenit, je exploze plastů, pro něž je petrochemie, vedlejší produkt rafinace ropy, vstupní surovinou.
Nadvláda dolaru a ropné produkty jdou ruku v ruce
Ropa také hrála roli při konsolidaci amerického dolaru jako světové rezervní měny, pilíře americké nadvlády nad světovým kapitalistickým systémem a jeho schopnosti vymáhat svá embarga mimoúzemně. Když prezident Richard Nixon odstoupil od dohody z Bretton Woods, jež umožňovala směňovat dolary za zlato za stanovenou cenu a vázala jiné měny na dolar, nebylo předurčeno, že hegemonie dolaru bude pokračovat. Znárodnění poněkud uvolnilo sevření Sedmi sester na počátku 70. let, ale americká vláda se vlichotila saúdským a íránským vládnoucím rodinám a monarchům z Perského zálivu, aby ukončila některé prodeje ropy, stále uskutečňované v britských librách. To je provázáno se vzestupem OPEC, Organizace společností vyvážejících ropu, jež se zdála převzít kontrolu nad cenami ropy, ale ve skutečnosti tak neučinila.
Velký nárůst těžby ropy v Sovětském svazu v šedesátých letech a sovětská ochota podělit se o své odborné znalosti se zeměmi globálního jihu umožnily šíření odborných znalostí; jak stoupaly posuny směrem ke znárodňování, schopnost nově vzniklých státních ropných společností úspěšně produkovat ropu se stávala dostačující. Jak vlády globálního jihu získávaly důvěru, nařizovaly velké zvýšení toho, co si vezmou jako svůj podíl na příjmech, a Sedm sester nemělo jinou možnost než souhlasit. Co to ale vlády OPEC zvyšovaly? To nebyla cena, za kterou se ropa prodává, ale spíše „účtovaná cena“ – tedy „daňová referenční cena“, již vlády stanovovaly administrativně, aby určily, co společnosti (především Sedm sester) zaplatí vládám. Velké západní ropné společnosti nadále kontrolovaly rafinaci, a tak mohly i nadále stanovovat ceny ropných produktů placené spotřebiteli.
V podstatě šlo o zvýšení daní ropným společnostem, jež se přeneslo na spotřebitele. A protože americké daňové zákony umožňovaly nadnárodním společnostem odečíst daň zaplacenou zahraničním jurisdikcím, znamenalo to jednoduše, že část daní, které se dříve platily USA, šla místo toho do jiných zemí. Kvůli své vertikální integraci, která kontrolovala vše od rafinace až po marketing, mohly ropné společnosti manipulovat s cenami mezi fázemi, aby své daně minimalizovaly. Nedostatky během ropné krize v USA v roce 1973 byly způsobeny tím, že největší integrované firmy snižovaly kapacitu rafinérií a ždímaly menší nezávislé. Zisky amerických ropných společností se během roku 1973 ztrojnásobily. „Celkově vzato nebyl nikdy skutečný nedostatek ropy v důsledku embarga [z velké části nepozorovaného OPEC],“ píše profesor Hanieh. „Ve skutečnosti lze embargo do značné míry číst jen jako akt projevu vůči veřejnosti, jehož konečným cílem bylo přesvědčit arabské publikum, že mezi ropnými monarchiemi a radikálnějšími nacionalistickými hnutími v regionu je možná antikoloniální fronta.“
Zároveň byly USA schopny dosáhnout toho, aby veškerý prodej ropy probíhal v dolarech, čímž se eliminovalo používání libry šterlinků. Když Nixon stáhl dolar ze zlatého kolíku (zafixování směnného kurzu měny; pozn. překl.), hodnota dolaru vůči ostatním hlavním měnám poklesla; dostat zaplaceno v dolarech znamenalo méně vydělaných peněz, což byl rozhodující faktor při znárodňování v zemích OPEC, aby se zvýšil jejich škrt v příjmech z ropy. USA se snažily přilákat investice a aby nadbytek dolarů vydělaných státy OPEC proudil zpět do Spojených států. Američtí představitelé se zalíbili saúdským vládcům, a tak Saúdská Arábie oznámila, že za svou ropu bude přijímat pouze dolary, a využila svého vlivu k tomu, aby přiměla ostatní země udělat totéž, čímž upevnila dolarovou hegemonii. Monarchie Perského zálivu potřebovaly ochranu USA, aby se udržely u moci, a tak měly motivaci stabilizovat USA tím, že posílaly své rezervy přes Atlantik. A s transakcemi prováděnými v dolarech bylo třeba držet velké dolarové rezervy, což zase pomohlo zpevnit dolar jako peníze používané při transakcích jiných průmyslových odvětví. Velké nárůsty ropy po otřesech z let 1973 a 1979 zase uvrhly většinu globálního jihu do hlubšího dluhu, což umožnilo Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance, aby jim vnutily své „programy strukturálních úprav“ s nástupem věku neoliberalismu. Neoliberalismus byl umožněn vzájemnou závislostí ropy a financí, tvrdí Crude Capitalism.
Využití energie z obnovitelných zdrojů k růstu energie z fosilních paliv
V poslední době se ropné společnosti pokoušejí přeznačkovatse na „energetické společnosti“ a snaží se zaujmout pozice v oblasti obnovitelné energie a zároveň pracovat na dalším rozšiřování produkce a spotřeby ropy. Tento pokus o vlastní „ekologizaci“ není ničím jiným než zeleným vymýváním mozků, jež má zakrýt jejich všestranné úsilí o odvrácení pokusů o snížení produkce ropy, což není nepřekvapením. Profesor Hanieh však podrobně líčí, jak jsou tyto snahy machiavellistické. Závěrečná kapitola Crude Capitalism kombinuje diskusi o tom, proč je boj proti globálnímu oteplování za kapitalismu nemožný, s informativní analýzou nedostatků obnovitelných energií a snah ropných společností o kooptaci těchto alternativ. Jedním měřítkem toho, jak si stojí ekonomika energetiky, je to, že v roce 2022 vydělalo pět největších západních ropných společností (ExxonMobil, Chevron, Shell, BP a Total) souhrnem 200 miliard dolarů a saúdská národní ropná společnost Saudi Aramco vykázala v tomto roce zisk 161 miliard dolarů – největší roční zisk jakékoli společnosti v dějinách. Deset největších ekologických katastrof roku 2022, uvádí profesor Hanieh, stálo 170 miliard dolarů, což je zlomek zisků ropných společností.
Strategie „čisté nuly“ jsou klíčovou složkou zeleného vymývání mozků ropnými společnostmi; systémy opatření, jež mají vykazovat kompenzace emisí skleníkových plynů, jsou do značné míry eskamotérské a spočívají na technologiích zachycování uhlíku, jež do značné míry neexistují. Extrémně omezená technologie zachycování uhlíku, která byla nasazena, je účinná jen částečně a v současnosti zachycuje méně než 0,1 procenta emisí, přesto je zachycování uhlíku propagováno jako významný faktor při kompenzaci emisí. Ještě horší je, že většina z malého množství zachyceného uhlíku se pak používá k získávání ropy štěpením, těžbě, již by jinak nebylo životaschopné brát – a to se počítá jako kompenzace emisí společností. Ještě horší je, že do statistik ropných společností se započítávají pouze emise z produkce, nikoli z jejich skutečného využití, což je mnohem větší producent emisí než produkce. Profesor Hanieh to shrnuje takto:
„Populární představa Big Oilucoby dinosaura, který je neochotně tažen k nevyhnutelnému konci fosilní éry, je falešná; tyto společnosti se ujímají vedoucí role při určování budoucích energetických rozhodnutí. Není v tom nic dobrého – trajektorie stanovené ropným průmyslem slouží k upřednostňování pochybných technologií a politiky, vytváření falešných souhrnů a vyloučení nezbytných alternativ, jež jsou nyní naléhavě vyžadovány. Spíše než aby byly tyto cesty v rozporu s jejich zájmy, upevňují postavení Big Oiluv srdci našeho energetického systému.“
Následuje diskuse o biopalivech, elektrických vozidlech a vodíkových technologiích, jež z těchto alternativ vymezuje kooptaci ropného průmyslu. Biopaliva jsou největším zdrojem alternativní energie, ale z velké části to znamená využití plodin k výrobě energií místo k potravinám nebo kácení lesů. Pokud by biopaliva měla v roce 2050 dodávat pětinu světové energie, uvádí Crude Capitalism, bylo by zapotřebí množství odpovídající všem dnešním plodinám, dřevu a travinám, což je rozhodně nemožné. V knize není zmíněno, že výroba elektřiny z biomasy v Evropě (kde se koncentruje), závisející především na spalování dřeva, je ve skutečnosti více znečišťující než uhelné a plynové elektrárny a je také významným zdrojem znečištění. Elektřina pro elektrická vozidla je pouze tak „čistá“, jak zdroj elektřiny a masová výroba baterií znamená větší těžbu lithia, kobaltu a dalších nerostů, často prováděnou destruktivními způsoby. A vodík, na rozdíl od humbuku, který ho propaguje, nezpůsobuje menší, nýbrž větší emise uhlíku; většina metod používaných k výrobě zahrnuje zemní plyn. Ropné společnosti propagují vodíková paliva, protože to udržuje poptávku po zemním plynu.
Biliony na novou produkci nezní pro-klimaticky
Hledání „spásných technologií“ ponechává současný systém v platnosti, píše profesor Hanieh. Návrhy na elektrifikaci dopravy neřeší základní strukturální problémy, v nichž jsou doprava a energie k pohonným hmotám pro dopravu individualizovány a jsou zbožím:
„Je to iracionální systém, jenž ničí biosféru, škodí lidskému zdraví a narušuje obyvatelnost městských prostor. Rychlejšího snížení emisí (a dramatického zlepšení života ve městech) by se dalo dosáhnout zajištěním bezplatné, čisté a dobře financované zelené veřejné dopravy – s městskými prostory navrženými tak, aby upřednostňovaly a umožňovaly nekomodifikované, nekomerční způsoby dopravy. Namísto toho řešení nabízená takzvanými čistými palivy ponechávají základní systémy nedotčené, čímž v jiné podobě reprodukují mnoho stejných problémů spalovacího motoru (a bez pravděpodobnosti podstatného snížení emisí v požadovaném čase).“
Přinejmenším dva ropní giganti předpokládají, že ropný průmysl do roku 2050 investuje do nové produkce 11 bilionů dolarů. To je stěží obor, jenž by plánoval demontáž. A není to jen pokračující spotřeba, co žene plány ropného průmyslu pokračovat ve vyjetých kolejích i v příštích desetiletích; všudypřítomné používání plastů bude hnací silou spotřeby také. Polovina všech plastů, které se kdy vyrobily, byla vyrobena v posledních 20 letech.
„Je možná myslitelné, že část poptávky po ropě a plynu jako zdroji energie lze snížit alternativními technologiemi a zlepšenou účinností, ale neexistuje žádná možnost, jak ukončit naši závislost na ropě, dokud ropa zůstane základním materiálním základem pro výrobu zboží. Z tohoto důvodu analytici odvětví i zástupci ropných firem otevřeně hovoří o petrochemikáliích jako o solidní záruce pro »budoucnost ropy«. Spotřeba petrochemikálií pevně sedí v ekologické krizi současnosti. Nejostřejším dokladem toho je exponenciální růst v nejrozšířenějším ze všech ropných produktů: plastech.“
Široké využití petrochemikálií je ukotveno v logice akumulace kapitálu, usnadňuje jednorázovou kulturu, v boji proti globálnímu oteplování staví plasty a petrochemikálie „do popředí zájmu“. Recyklace sama o sobě zdaleka není dostačující. Kapitalismus je stroj, jenž nikdo nekontroluje, píše profesor Hanieh, systém, jenž stojí na ropě. Ropné společnosti jsou destruktivní, ale přesto jsou projevem ekologické krize, nikoli její příčinou. Globální oteplování a ekologickou krizi lze vyřešit pouze „jako součást širší společenské změny“, píše autor a nabízí seznam návrhů včetně demilitarizace, přesunu investic do nových technologií a „skutečně obnovitelných energií“, ukončení destruktivní spotřeby ultrabohatých včetně konfiskace jejich jachet a soukromých tryskových letadel, masivně vypouštějících skleníkové plyny, ukončení plánovaného zastarávání a reorganizace veřejných prostor kolem čisté veřejné dopravy.
Pouze odebrání politické a ekonomické moci logice trhu a ukončení iracionálního systému „umožní vybudovat jiný a lepší svět“, uzavírá Crude Capitalism.
Je kniha přesvědčivá? Rozhodně ano. Diskuse zde jen poškrábala povrch vysoce informativní a zároveň velmi čtivé historie ropy a jejího dramatického dopadu na rozvoj kapitalismu. Obojí šlo ruku v ruce, a i když je role ropy možná trochu nadsazená, není to žádná nevýhoda – role ropy, obřích korporací, které ji ovládají, a vlád, které usnadňují moc ropných společností, je aspektem historie, který se nevypráví často a tak detailně. Kniha je velmi potřebným nápravným počinem při vyplňování této životně důležité složky našeho chápání a jasně ukazuje, že řešení globálního oteplování je za kapitalismu nemožné. Profesor Hanieh shromáždil své značné odborné znalosti, aby poskytl toto shrnutí a podivuhodně se mu daří poskytnout nám historické pozadí toho, proč má ropný průmysl tak smrtící sevření dnešního světa a jasnou analýzu toho, co toto sevření znamená pro nás a naše potomky. Přečtěte si to, abyste se poučili. A pak jednejte.
Za získání článku děkuji americkému novináři Waynemu Nealisovi, který mi jej poskytl z placeného webu www.counterpunch.org
Vladimír Sedláček, překladatel
