»Ti, kdo přežili atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki, už osmdesát let prosí o „nikdy víc“, za kohokoliv. Ale nasloucháme?« ptá se Linda Pentz Gunterová.
Hibakuši (přeživší) atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki Spojenými státy už osmdesát let varují svět – „nikdy víc“. Už nikdy by takové zbraně teroru neměly být použity, na civilisty ani na nikoho jiného. Už nikdy by lidské bytosti neměly jednat s jinými lidskými bytostmi jako s obětovatelnými a postradatelnými. Jedinou cestou vpřed je mír, naléhají. Teď je to osmdesát let od oněch dvou strašlivých dnů 6. a 9. srpna 1945, kdy se Spojené státy rozhodly ukončit životy lidí, jichž nakonec bylo nejméně 200 tisíc, v bezcitném cvičení styku s veřejností, aby prokázaly Sovětskému svazu svou moc. Dnes se Hibakuši, které ještě žijí, jistě ptají: „Proč neposloucháte?“
I když svět už jaderné zbraně ve válce znovu nepoužil, devět oficiálních nukleárně vyzbrojených států pokračovalo v „testech“ svých jaderných zbraní více než dvoutisíckrát na jiné nevinné komunity většinou daleko od své vlastní – včetně Pacifiku, Austrálie, Sahary a Kazachstánu – a v případě USA dokonce na vlastních lidech v Nevadě. Úplně prvními atomovými oběťmi byli samozřejmě ti, kteří se po větru 16. července 1945 zúčastnili testu Trinity v Novém Mexiku, jenž odstartoval atomový věk a závody v jaderném zbrojení.
Díky štěstí, ale rozhodně ne moudrosti, jsme se ještě nedostali do cíle jaderného vyhlazení. Nevyhráli jsme ale ani závod v likvidaci jaderných zbraní. Navzdory mezinárodnímu úsilí, nejprve Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968 a poté Smlouvou o zákazu jaderných zbraní, jež vstoupila v platnost v roce 2021, státy disponující jadernými zbraněmi nesnižují jejich množství, ale dále takto zbrojí.
Spojené státy už mají 5 428 jaderných zbraní, ale počítají s výdaji kolem 95 miliard dolarů (cca 2 bil. Kč) ročně na eufemisticky pojmenovanou „modernizaci“ svého jaderného arzenálu, což je kód pro „rozmach“. USA například nařídily vývoj nové jaderné gravitační bomby B61-13, což je jen jedna část významné přestavby.
Ruský arzenál zůstává s 5580 jadernými zbraněmi největší na světě. Rusko tvrdí, že testovalo nové jaderné zbraně, včetně těch nezjistitelných, a USA obvinily Rusko z plánování vývoje vesmírné antisatelitní jaderné zbraně, což Rusové popírají. Čína také údajně zvýšila počet svých jaderných hlavic z nízkých 200 na přibližně 500.
Francie, která vlastní 290 funkčních jaderných hlavic – čtvrtý největší inventář na světě – také „modernizuje“ své jaderné zbraňové systémy. Letos se rozhodla vyčlenit nejméně 14 % svého obranného rozpočtu na jaderné „odstrašovací“ operace, oproti 12,5 procentům v roce 2020.
Britská vláda v červnu 2025 oznámila, že koupí od USA 12 jaderných stíhacích letounů F-35A a do roku 2035 zvýší své výdaje na obranu na 5 % HDP. Británie také nahrazuje své jaderné ponorky Vanguard novou třídou ponorek Dreadnought vybavených raketami Trident II D-5 s odhadovanou cenou nejméně 31 miliard liber (cca 880 mld. Kč).
V červenci 2025 se objevily jasné náznaky, že americké jaderné zbraně, konkrétně termonukleární gravitační bomba B61-12, jsou již zpět v Británii na základně RAF Lakenheath v Suffolku, ve skutečnosti, navzdory jejímu zavádějícímu názvu, základně letectva USA.
Severní Korea, Indie a Pákistán nejeví úmysl opustit své programy jaderných zbraní.
Izrael, jediný stát disponující neohlášenými jadernými zbraněmi, který OSN obdařila jedinečným statusem, že nemusí ani potvrzovat, ani popírat existenci svého atomového arzenálu, disponuje 80 až 200 jadernými zbraněmi. (Jihoafrická republika zůstává jedinou zemí, která kdy své jaderné zbraně vyvinula a poté demontovala.)
Další země aspirují na členství v jaderném klubu, ale své plány maskují pod záminkou civilních jaderných programů. Jakmile se však jednou dostane k materiálům, technologiím a jadernému know-how pro vývoj civilního programu, je přechod k jaderným zbraním, i když ne přímočarý, nanejvýš možný. Přesně tak totiž přišla k vývoji jaderných zbraní Indie.
I další země aspirují na členství v jaderném klubu, ale své plány maskují pod záminkou civilních jaderných programů. Jakmile se však dostanou k materiálům, technologiím a jadernému know-howpro rozvoj civilního programu, přechod k jaderným zbraním není sice přímočarý, ale silně možný. Přesně tak totiž přišla k vývoji jaderných zbraní Indie.
Minulý měsíc bombardovaly USA a Izrael íránský civilní jaderný program, přestože je Írán signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a přesto, že Mezinárodní agentura pro atomovou energii uvedla, že neexistují žádné aktivní známky toho, že jaderné zbraně vyvíjí. K bombardování došlo z jediného důvodu – protože íránský civilní jaderný program poskytl schopnostpřejít na výrobu jaderných zbraní.
Válečnická rétorika kolem Íránu poněkud polevila, zejména ve světle odhalení, že navzdory Trumpovým tvrzením, že celý íránský jaderný provoz byl „vymazán“, tomu tak téměř jistě nebylo.
Místo toho se bouřlivá reakce zvedla i v jiných oblastech, především pouhých několik dní před 80. připomínkou bombardování Hirošimy a Nagasaki. Tehdy se Trump, snadno vyprovokovaný, chytil na návnadu poté, co ho do značné míry bezmocný bývalý ruský vůdce Dmitrij Medveděv napomenul za to, že dal lhůtu pro uzavření ruského příměří s Ukrajinou.
Medveděv dokonce odkázal na ruskou éru studené války – „Dead Hand“ (tzv. mrtvou ruku, dobový kontrolní systém nad jadernými zbraněmi; pozn. překl.), která údajně může automaticky zahájit jaderný útok v reakci na odhalení blížícího se útoku.
Trump označil Medveděvovy výroky za „pošetilé“, což mělo znamenat konec celé záležitosti. Trump však nemá rád, když mu někdo něco vyčítá nebo se loudá v něčím stínu. V důsledku toho oznámil, že dvě z jaderných ponorek země přesunul blíže k Moskvě.
Hrozba byla samozřejmě bezvýznamná, protože čtrnáct amerických ponorek s raketovou výzbrojí Trident, z nichž nejméně osm je neustále na moři, má mohutný dostřel 4 600 mil, už tak snadno na dostřel od Ruska. Pokud si to Trump neuvědomuje (je to nanejvýš možné), jejich přiblížení nic nezměnilo.
Tato slovní salva nicméně posloužila jako připomínka toho, co by skutečná jaderná výměna znamenala, a vyvolala představy o tom, jak to vypadalo poprvé.
Až na to, že příště už to nebude vypadat jako poprvé a nikdo ty záběry z té doby po více než dvě desetiletí ani neviděl. Americké úřady neúnavně potlačovaly fotografie a filmové záběry zachycené v hrůzných následcích atomového bombardování v Japonsku. Americká veřejnost filmové záběry z krveprolití dalších neviděla 25 let a oficiální vojenské záběry až o 40 let později.
Mezitím je letadlo použité k shození bomby na Hirošimu – Enola Gay – vystaveno ve Smithsonianově Udvar-Hazy Centru ve Virginii, součásti Národního leteckého a kosmického muzea ve Washingtonu DC, hrdým památníkem jedné z největších zkažeností lidstva.
Naproti tomu snímky pořízené po konečném osvobození nacistických táborů smrti, počínaje rokem 1944, se dostaly do bezprostředního oběhu. Fotografie vyvolaly oprávněný odpor a poskytly zásadní důkazy během následných procesů s pachateli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Žádné takové procesy za zločiny Hirošimy a Nagasaki se nikdy nekonaly.
Dnes jsme každodenně zaplavováni fotografiemi a filmovými klipy děsivého krveprolití a krutosti – zejména z Gazy, ale také z Konga, Súdánu i odjinud.
Orgány, které se bály reakce veřejnosti na atomová zvěrstva USA v Japonsku, dnes nemají jak potlačit tsunami zpravodajských záběrů, které jsou k dispozici na internetu a ve vysílání 24 hodin denně. A přesto ani tyto šokující záběry nedokázaly podnítit naše volené vůdce k akci, jež by tato zvěrstva zastavila.
Bylo by zjednodušující tvrdit, že jsme se dostali na místo, kde jsme veškerou empatii ztratili. Empatie zjevně chyběla už v době, kdy atomové bomby dopadaly na Hirošimu a Nagasaki. Empatie se neprojevila ani při vyhlazování domorodých Američanů, v nacistických táborech smrti nebo rýžových polích ve Vietnamu, na vražedných polích v Kambodži nebo v sovětských (nyní ruských) gulazích. A v Gaze se neprojevuje ani teď.
Jak nám tedy stále naléhavěji zaznívá varování Hibakuší, že přechovávání zbraní schopných vyhladit veškerý život je ohavnost, již nemůžeme přijmout?
A jak dbáme na slova zesnulého japonsko-amerického senátora Daniela Inouyeho, zapsaná na Národním japonsko-americkém památníku ve Washingtonu, rovněž památníku Japoncům-Američanům internovaným během druhé světové války: „Získaná ponaučení musí zůstat vážnou připomínkou toho, co nesmíme dopustit, aby se znovu stalo jakékoli skupině.“?
Zanedlouho bude většina Hibakuší pryč. Připojí se k ostatním předkům z minulých a nyní současných zvěrstev, kteří na nás s hrůzou hledí a ptají se nás „proč to stále necháváte být?“?
Linda Pentz Gunterová je autorka žijící v Takoma Parku v Marylandu a mezinárodní specialistka v organizaci Beyond Nuclear (Mimo jádro; americká organizace brojící proti jaderné energii).
Překlad Vladimír Sedláček
