Možná je nás dost takových, co známe text od kapely Tři sestry: »Středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Každej den jsem na Kovárně…« Určitě nás je hodně takových, co chápou a pamatují, proč tam dva dny chybí. Musím přiznat, že mě nejdříve zaskočil dotaz obou dětí, když se mě na to postupně ptaly. U staršího syna trochu víc, protože to bylo poprvé. O jedenáct let mladší dcera už tedy originální nebyla, když se zajímala o stejnou věc, ale oba stejně zarazilo, proč bylo v pondělí a v úterý zavřeno.
Když jsem v jejich učebnicích četl, co se učí, nechtěl jsem jim dělat v hlavě »hokej« a tiše jsem trpěl. Oba chodili na stejnou »základku«, ale učivo měli jiné – nejen učebnice, ale někdy i obsah. V době mého »základničení« jsme se čtyřikrát stěhovali, dvakrát i v průběhu školního roku. Tenkrát jsem si učebnice vezl s sebou a rozdíl v učivu byl pouze v tom, na které stránce třída zrovna byla. Ale to jsem odbočil.
Ve škole mě bavil dějepis, ale ne v osmé třídě – opravdu nebylo moc záživné učit se o jednotlivých sjezdech… Toho jsou nyní tedy žáci ušetřeni, ale mají v učebnicích jiné lahůdky. Potřeboval bych asi hodně místa, abych popsal vše, co mě v učebnicích zarazilo, ale ani to není záměrem těchto řádků. Ty mají být o tom, co jsem možná prošvihl a možná levici připravil o dva voliče. Je tedy pravda, že o určitých věcech jsem doma nikdy nezačínal řeč sám, ale pouze, byl-li jsem tázán. O některých jsme se začali bavit až po »základce«, kdy už sami poznali, že svět není pouze černý nebo bílý a už sami nacházeli i jiné pravdy. Ale nikdy jsem jim do hlavy žádnou »jedinou« pravdu nevalil – stejně jako nikdo mně. Momentálně jsem v situaci, že vím, kdo se volit nebude – a je i varianta, že nebude koho volit.
Určitě vím jedno: jsem vlastně rád, že se současnosti nedožil ani děda, ani taťka. Tomu by asi současní »vládnoucí« sáhli na důchod, protože svého času byl předsedou závodního výboru a členem okresního. A kdyby děda, zakládající člen strany, viděl, jak skrytě i veřejně směřuje svět k fašizaci, asi by se v hrobě obracel…
Ono to vše je vlastně dost podobné tomu divně zavřenému a nechápanému pondělí a úterý. Je jiná doba a některé věci jsou neuvěřitelné, pro toho, kdo je nezažil. Ale na druhé straně jsou ochotni věřit tomu, co je třeba v učebnicích napsáno, přestože to také nezažili.
Nejen proto jsou v roce 2025 schopni mnozí papouškovat, že komunismus je to samé, co fašismus – a nejvíce pak ti, kteří nezažili ani jedno. Je to o troše matematiky (1989 mínus 1948 a 2025 mínus 1990), ale i o tom, co a jak se učí v některých školách. Mnozí stále používají slovo komunismus, ale že nikdy nikde nebyl, už nevědí.
Odbočím-li k tomu, proč Oto Klempíř skončil nejen v kapele, kterou 17. listopadu 1989 spoluzakládal, stalo se mu vlastně »jen« to, co dříve ve školství učitelce Martině Bednářové nebo Miroslavu Ševčíkovi, odvolanému z funkce děkana Národohospodářské fakulty VŠE. Zjednodušeně všichni přišli o džob poté, co vyjádřili svůj názor. Jenže jsou i tací, co tvrdí, že srovnávat to nelze, protože placení z eráru nemají k vlastním názorům prostor. Je toto vše demokracie?
Zbyšek Kupský
