Prý je v Číně skoro nemožné hájit lidská práva, píše server The Guardian. To věčné téma lidská práva,jež se stalo kladivem na čarodějnice, tedy na jiný systém, než v současné době máme v Evropě. Je-li to pravda či nikoli, je nám předkládáno aktivistou, právníkem a kanceláří se sídlem v USA. Jaká práva, pokud jde o Čínu, mají tito informátoři na mysli? Právo vlastnit nejen osobní věci, ale především jakýkoli majetek, vč. výrobních závodů či podniků vydělávajících miliardy, právo na svobodnou volbu povolání, na vyjadřování, na cestování, volný pohyb osob, atd. Jde tedy o buržoazní práva, která mají umožnit vlastníkům, aby nejen vlastnili, ale také měli možnost volně manipulovat s pracovními silami, které se jim přicházejí nabízet, jinak by mohly odepsat všechny své sny a dostat se za pokraj chudoby. Není tu nebezpečí, že svoboda slova ohrozí majetkové poměry, protože na vlastnictví rozhodujících médií nemůže nikdy dosáhnout ten, který nemá prostředky, aby si je koupil. Lapidárně řečeno: Budeš-li poslušný a bude-li tě potřeba, dostaneš práci, ať přicházíš odkudkoli, a já, majitel, který ti tu práci nabídnu, dostanu z tvé práce to, co vznikne po odečtení všech nákladů, vč. tvé mzdy. Marx tomu říkal nadhodnota. Jak jednoduchá je tato rovnice. Vše, co k ní nesměřuje, nepatří ani v tomto smyslu mezi lidská práva.
Pak je tu další pojetí. To nad právo vlastnit klade právo na práci a dalších několik práv. Například na odpočinek po vykonané práci, na zabezpečení zdraví pro všechny při zachování rovnosti, na vzdělání, atd. To o práci nenajdete v žádné ústavě Evropské unie. Také další zmíněná práva mají v buržoazním světě své limity. Jsou oblasti, o nichž se nelze zmiňovat, přijímané zákony omezující svobodu slova a shromažďování, připravované zákazy vykonávat těm a těm takové a takové povolání, zamýšlené placení za léčbu, placená studia, jež umožní studovat nikoli talentům, ale těm, kteří na to mají. Netvrdím, že už vše je v Číně tak uskutečněno, ale směřuje k tomu na rozdíl od západního světa, kde se nyní přemýšlí, komu kolik vzít, aby bylo na rakety, drony, tanky, vojáky a byrokraty.
V Číně vedle sebe existují dva systémy. Oba mohou počítat s pomocí státu. Ta práva jsou tam neokleštěná o to, které vytvořilo člověka. Bez práce by totiž člověk se nikdy nedostal na svoji dnešní úroveň, tak to kdysi ještě lapidárněji také vyjádřil Marxův druh Bedřich Engels. Těm, kteří dnes kritizují nedostatečnost tzv. lidských práv v západním pojetí, lze jen odpovědět: Jak je to s právem na práci, právem na zdraví, právem na vzdělání, právem na odpočinek po vykonané práci? Že ještě, kromě zmíněného práva na práci, existují zčásti v Evropě stále další práva, je pozůstatkem existence socialistického systému. Snaha po jejich odstranění je však neustále větší. Proč? Protože dnes ročně vyvážíme ze země zhruba 400 mld. korun čistého zisku na konta zahraničních majitelů z kdysi socialistických podniků, nehorázné sumy platíme tzv. neziskovkám, platíme násobně víc úředníků, zvyšujeme prostředky na armádu, při čemž kupujeme i zbytečná letadla typu F-35, a na další často nikoli nezbytné výdaje, při tom bereme důchodcům, nemáme peníze na potřebné investice, na zasloužené přidání peněz pro některé profese, uvažujeme o částečném placení za zdravotní ošetření, přeplácíme manažery, atd. Mohl bych napsat na rozdíl od Čínské lidové republiky a byla by to pravda. Stačí si jen uvědomit, že na rozdíl od nás, výsledek tamní práce zůstává v převážné míře doma a může se využít pro udržitelný růst.
Jiří Vábr
